Indiánské jazyky

1/7
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
1/7
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Literatura psaná v nahuatlu

sepsala Vendula Hingarová

Před příchodem Evropanů zaznamenávali Nahuové informace pomocí piktografů. Dodnes se dochovalo několik desítek malovaných kodexů. Z koloniálního období se zachovala velká část textů psaná v nahuatlu latinou – literárního i administrativního charakteru. K nejznámějším patří aztécké básně připisované vládci Nezahualcoyotlovi. Dnes se v nahuatlu píší školní učebnice a formuje se nová generace nahuaských literátů, kteří své dílo nazývají Yankuik Tlahtolli (Nové slovo). K nejvýznamnějším současným básníkům bezpochyby patří Natalio Hernandéz Hernandéz

Písemnictví v nahuatlu diskutujeme na základě tří chronologických okruhů:

Písemné a literární památky vycházející z předkolumbovského období

Zachovalé písemné památky vztahující se k předkolumbovskému období lze obecně klasifikovat do tří forem (útvarů): piktografické kodexy, poezie a kroniky. Časově je lze vymezit dobou vzniku od 15. století až po 1. polovinu 16. století. Část kodexů a především poezie byla zdokumentována až po příchodu evropských kolonistů.

Kodexy jsou barevně malované rukopisy (v nahuatlu nazvané amoxtli) na papíře ze stromové kůry nebo jelenice, které obsahují informace náboženského a historického charakteru. Většina kodexů podlehla v rukou španělských kolonistů zkáze a do dnešního dne se zachovalo jen několik exemplářů. Připočteme-li k tomu i kodexy vzniklé po příchodu Španělů, vycházející ze starších předloh, dojdeme k počtu kolem několika desítek. V kodexech se rozeznávají tři typy znaků: piktografický (představa vyjádřena obrázkem), ideografický (idea zobrazena symbolem) a fonetický(piktograf reprezentuje fonetický znak), přičemž první dva znaky zřetelně převažují.

Jedním z nejznámějších předhispánských kodexů je Kodex Bourbonicus sestavený v roce 1507 při příležitosti nového 52-letého kalendářního cyklu. Tematicky se zabývá náboženskými a astronomickými jevy a tím nabízí rozsáhlé informace o náboženském smýšlení původních obyvatel Mezoameriky. K dalšímu předhispánskému dokumentu patří i Tira de peregrinación (nazýván také Codex Boturini), kodex malovaný na pruhu papíru z agáve. Listy jsou spojeny červenou linií symbolizující čas. Dokument chronologicky popisuje putovaní osmi kmenů.

K dochovaným posthispánským kodexům patří Kodex Mendoza a Kodex Telleriano-Remensis. Kodex Mendoza je považován za jeden z nejkomplexnějších mezoamerických kodexů. Byl vytvořen kolem roku 1550 na evropském papíře indiánskými písaři pod dohledem misionářů, kteří pak přidali poznámky ve španělštině. Zahrnuje tři části: dějiny aztécké říše (od založení Tenochtitlánu po rok 1520), záznamy tributu z podmaněných oblastí a etnografické líčení života aztécké společnosti. Předpokládá se, že podkladem pro úsek o dějinách a tributu byl starší piktografický kodex. Přesný účel kodexu není známý. Badatelé se domnívají, že byl připraven pro španělskou korunu jako informační materiál o Aztécích. Kodex je dnes uložen ve fondu Oxfordské knihovny a v  roce 1992 byla Kalifornskou univerzitou vydána jeho faksimile s rozsáhlou interpretací.

Kodex Telleriano-Remensis je uložen v Národní knihovně ve Francii a jeho původ je odhadován na dobu kolem poloviny 16.století. Skládá se ze tří částí: z aztéckého kalendáře, příručky pro věštce k prognostikám a z ilustrované kroniky aztécké historie. Jednotlivé části jsou doplněny poznámkami ve španělštině, psanými třemi různými osobami v různé době. Kritické vydání vyšlo v texaském Austinu v roce 1995.

Studium aztéckých kodexů bylo do nedávné doby jen okrajovou částí studia pramenů týkajících se předhispánské Ameriky. Tomu napomáhala i skutečnost, že je většina originálů kodexů umístěna ve sbírkách různých evropských knihoven. Od poloviny 20. století jsou postupně publikovány faksimile a kritická vydání kodexů, a tím jsou prameny více zpřístupněné širšímu vědeckému publiku.

Rekonstrukcí a interpretací předkolumbovské literatury se začali badatelé zabývat od 50. letech 20. století. Za zakladatele je možno považovat A. M. Garibaye, který se zasloužil o rekompilaci, překlad a výklad aztéckých básní a dalších literárních památek v nahuatlu, jež se dochovaly v několika dokumentech sestavených španělskými duchovními nebo prvními mestici. Za rozšíření povědomí o předkolumbovských literárních památkách nejen na území Mexika se zasloužil přední mexický odborník Miguel León-Portilla, který k tomuto tématu vydal řadu monografií a antologií textů přeložených z nahuatlu. /León-Portilla, Miguel. Literaturas de Mesoamérica. Mexico: SEP, 1984/
Aztécké písemnictví se dochovalo v transkribovaných dokumentech zaznamenaných většinou španělskými duchovními. K důležitým pramenům se řadí Cantares Mexicanos obsahující přes devadesát básní. K dalším patří Sahagúnova Obecná historie věcí Nového Španělska (Historia General de las Cosas de Nueva Espaňa) a rukopis Romances de los Seňores de la Nueva Espana obsahující přes 60 básní, který byl náhodně z neznámému důvodu přiložen ke statistickému dotazníku Relaciones Geográficas

Písemnictví v koloniálním období 16.–18. století
Historické texty

Počáteční koloniální období je velmi bohaté na prameny historické i literární hodnoty, jež líčí dějinné události předhispánských civilizací a počátky kolonizace. Část těchto pramenů je dílem prvních mesticů a samotných členů indiánské společnosti, například historiků jako Fernando Alvarado Tezozomoco, Anton Munon Chimalpahin Quauhtlehuantzin a Fernando de Alba Ixtlilxochitl. Tito autoři psali v nahuatlu nebo ve španělštině o historii svého lidu a vycházeli především z předloh starých kodexů. Jde o autentický pohled příslušníků podmaněné strany na historii a pád aztécké společnosti a na nastolení koloniálního řádu. K nejznámějším zdrojům v nahuatlu patří Crónica Mexicayotl, Codex Chimalpopoca, Historia Tolteca-Chichimeca (?1545), Códice Cuauhtitlán (1558), Anales históricos de la Nación Mexicana (1528) apod.
Písemné prameny se týkaly popisu historie a života před příchodem Evropanů, ale také počátečního období koloniální společnosti.

Do této kategorie můžeme zařadit i dílo františkánského mnicha Francisca Sahagúna, známé pod označením Florentinský kodex. Sahagún se od svého příjezdu do Mexika v roce 1529 po 60 let věnoval sbírání veškerých informací o způsobu života, myšlení a organizaci společnosti bývalé aztécké říše. Za pomoci svých žáků z   Colegio de Tlatelolco shromáždil neuvěřitelné množství materiálů a textů z různých částí středního Mexika, pokrývajících rozličná témata jako popisy přírody a ukázky literárních útvarů (hymny, aztécké zpěvy a proslovy, přísloví, mýty). Informace získával ze starších kodexů a ze vzpomínek informátorů-pamětníků. Informace byly zaznamenány v nahuatlu v latinské abecedě, později sestavil i verzi ve španělštině pod názvem Historia general de las cosas de la nueva Espaňa. Verze v nahuatlu byla údajně Sahagúnovi na příkaz Filipa II odňata. Jediná úplná kopie v nahuatlu se dochovala v knihovně ve Florencii (odtud název díla). Někteří žáci ve sbírání pramenů pokračovali a na základě materiálů Pedra de San Buenaventura z Cuauhtitlanu vznikly Anales de Cuauhtitlan (1558).

Texty náboženského a didaktického charakteru

Někteří španělští misionáři skládali náboženské písně a zpěvy v nahuatlu na oslavu křesťanství. Důležitou součástí náboženských textů bylo tzv. katechetické divadlo s křesťanskou tematikou. Didaktická náboženská literatura v nahuatlu zahrnuje i množství doktrín, katechismů, kázání, překlady části Písma, homiliáře apod.

Legislativní a právní dokumenty

V archívech se dochovala řada legislativních dokumentů z koloniálního období psaných v nahuatlu. Dokumenty pocházejí především ze 16. a 17. století, ojediněle i ze století 18.Jedná se o obchodní zprávy, protokoly z jednání úřadů, závěti, nařízení, půdní transakce, petice a oficiální stížnosti. Některé spisy byly v nedávné době publikovány. Existence legislativních textů dokazuje, že nahuatl byl dlouho používán jako úřední jazyk na administrativně-správní úrovni.

Současná literatura v nahuatlu
Lidová slovesnost

Ke známé oblasti folklórní tradice patří  Milpa Alta jižně od hlavního města. V této hornaté oblasti se koncentruje početná nahuaská komunita, která je místem živé folklorní tradice. Z této oblasti bylo publikováno množství vyprávění. K jedné z nejznámějších patří sbírka Los cuentos en náhuatl de doňa Luz Jiménez (1979), ve které Luz Jiménez (1895-1965) vypráví tematicky rozlišné povídky. Sbírka zahrnuje kosmologické a etymologické povídky, nadpřirozené, moralistické a humoristické povídky, dále povídky o vílách a vyprávění o událostech v Milpě Alta.O svém osudu vypráví Doňa Jiménez ve sbírce De Portfirio Díaz a Zapata: memoria náhuatl de Milpa Alta (1968).

Moderní spisovatelé

V 70. letech 20. století se začíná formovat generace rodilých mluvčích píšících v nahuatlu. Tvoří se v různých žánrech – poezie, krátká próza, divadelní texty. Tvorba v nahuatlu bývá označována jako Yankuik Tlahtolli (Nová řeč) a stejně je nazvána antologie nahuaské lyriky Yancuic Nahua Tlahtolli.

Za předchůdce nové generace spisovatelů je možno považovat Pedra Barru y Valenzuelu (1894-1978) – básníka ze státu Veracruz. Publikoval sbírku básní v nahuatlu se španělským překladem Nahuatxochmilli (Jardín nahoa) 1939, Los nahoas, historia, vida y lengua (1953). Ve své tvorbě vykazuje velkou sensibilitu pro přírodu rodného kraje.

K současným nahua píšícím básníkům je řazen: Fidencio Villanueva, Carlos Lopéz Avila, Jose Flores Arce, Pedro Barra y Valenzuela a Natalio Hernández Hernández.

Fidencio Villanueva se narodil v Milpě Alta. Vypracoval učební texty pro výuku nahuatlu a také se podílel na výuce nahuatlu v Milpě Alta. Vydával časopis v nahuatlu Mexicathl Itonalama. V 80. letech 20. století vydal sbírku poezie Azteca cuicame / Cantos aztecas, ve které navazuje na starou aztéckou poezii xochitl in cuicatl. Ve svých zpěvech píše jednoduchým přímým jazykem intimní lyriku a oslavuje přírodu.
Carlos Lopéz Avila pochází ze Santa Ana Tlacotenco. Sbírá lidovou slovesnost v nahautlu (např. Tlamachzaniltin ihuan tecuicameh / Cuentos y canciones de mi pueblo). Píše také zpěvy a povídky. Lopez Avila překládá do nahuatlu mexické lidové písně a básně známých latinoamerických autorů, vede kurzy nahuatlu pro mládež. Spolupodílel se na publikaci o historii rodného kraje Historia legendaria de Milpa Alta, Cantos y leyendas de Santa Ana Tlatelolco.

José Flores Arce je znám pod pseudonymem José Xochimeh. Ve svém díle se inspiruje starou aztéckou poezií. Jeho literární produkce čítá několik básnických sbírek charakteristických poetickou formou, bohatým jazykem a schopností reflexe nad jazykem. Z jeho básnických sbírek: Atzomilco (En donde brota el agua) 1994; Teponazco (En el lugar de teponaztli) 1994. Jeho tvorba zahrnuje také povídky a memoáry z období Mexické revoluce: Yaonechicolpa itecha in Zapata (Réunion de guerra en torno a Zapata) 1994, Ma tihuian itloc in Emiliano Zapata (Vamos con Emiliano Zapata) 1995.

Nejznámějším a nejproduktivnějším v nahuatlu píšícím básníkem je Natalio Hernández Hernández (nar.1947). Pochází ze státu Veracruz, kde také pracoval jako bilingvní učitel. Působil jako poradce pro bilingvní vzdělání a v roce 1993 byl jmenován prezidentem asociace Spisovatelů píšící v indiánském jazyce (Escritores en Lenguas Indígena). Své básně publikoval také pod pseudonymem José Antonio Xokoyotsin. Vydal několik sbírek intimní a reflexivní poezie Xochikoskatl (Collar de flores) 1985; Sempoalxochitl (Veinte flores: una sola flor) 1987; Canto nuevo de Anahuac. Yancuic Anahuac Cuicatl. Poesía Nahuatl México, 1994. Píše také krátkou prózu Ijkon Ontlajtoj Aueuetl (Así habló el ahuehuete). Část jeho povídek byla publikována v souboru In Yancuic Nahua Tlahtolli (Nuevos relatos y cantos en náhuatl) spolu s dalšími spisovateli jako Alfredem Ramínesem, Francisco Moralesem a Libradou Silva. Hernandéz se spolupodílel na monografii staré aztécké poezie Flor y Canto de los antiguos Mexicanos a na antologii tvorby v indiánských jazycích Literatura indígena ayer y hoy (1992).

Tvorbu dalších současných povídkářů představuje antologie Narrativa Nahuatl Comtemporánea. Yanciuc Nahuasasanili (1994). V antologii je zastoupena tvorba Marca Natíase Alonse ze státu Guerrero (působí jako badatel v CIESAS), Elisea Aguilara ze státu Puebla, Librada Silvy Galeana (ze Santa Ana Talacontenco) a Romána Guemese Jiméneze ze státu Veracruz (působí jako lingvista na Veracruzské universitě). Jednotlivé povídky se vyznačují značnou variabilitou jazyka v závislosti na tom, ze které oblasti tvůrce pochází.

S tvorbou nahuasky píšících spisovatelů se můžeme setkat i v dalších publikacích, jako např. ve třech číslech odborné ročenky Estudios de la Cultura Nahuatl, jejíž část byla věnována současné tvorbě v nahuatlu. Několik antologií bylo přeloženo do angličtiny a francouzštiny.

Fakulta humanitnich studií / FF UK, Univerzita Karlova
http://www.ff.cuni.cz/