Přítomný čas označuje:

Stejné tvary se používají i u přechodných sloves, pokud mají předmět ve 3. osobě: vidím to, vidím ho, vidím je, vidíš ho apod.; pokud je předmět jiný (mě, tě, nás, vás), používají se jiné tvary (viz dále).

Pokud děj aktuálně probíhá (a není záporný), je třeba vložit příponu –sha: rima-sha-ni, rima-sha-nki, rima-sha-n, rima-sha-nkichis atd.; je třeba tedy odlišovat věty aychata mikhuni „jím maso“ (tj. obvykle, nejsem vegetarián), aychata mikhushani „jím maso“ (zrovna teď) apod. Tuto příponu můžeme použít i v jiných časech (děj probíhal nebo bude probíhat) nebo způsobech (kdyby děj probíhal).

Skloňování – kečuánština má více pádů než čeština, ale až na výjimky má každý pád jen jeden tvar, takže situace je mnohem jednodušší než v češtině. Některé pády odpovídají také některým českým předložkám. Nejdůležitější pády jsou tyto:

V množném čísle se pádové přípony dávají až za příponu množného čísla: wasi–kuna–manta „z domů“. Po genitivu, pokud je zamlčen přivlastňovaný předmět/osoba, je možné dle významu použít další pádové přípony: Tomás–pa–ta rishan „jde k Tomášovi“ (k němu domů, k jeho domu, ne k jeho osobě), Tomás–pa–manta „o Tomášově“ (např. jako odpověď na otázku o čí ženě mluvíš?). Příponu –wan ve významu spojky a je možné připojit dle významu po všech ostatních příponách (obvykle se připojuje ke všem takto souřadně spojeným slovům): alqucha–manta–wan michicha–manta–wan „o pejskovi a kočičce“.

Podstatná jména, přídavná jména, zájmena i číslovky se chovají stejně – podle významu mohou připojovat pádové přípony, avšak obvykle pouze když stojí samostatně (tj. přívlastky se neshodují): hatun–manta rimashani „mluvím o (tom) velkém“ (např. psu), ale hatun alqu–manta rimashani „mluvím o velkém psu“, pay–manta rimashani „mluvím o něm“, kinsa–ta rikushani „vidím tři“ (např. ženy), ale kinsa warmi–ta rikushani „vidím tři ženy“. Množné číslo se obvykle označuje pouze na podstatných jménech a některých zájmenech (a slovesech): kay sumaq warmi–kuna qan–kuna–manta takishanku „tyto krásné ženy zpívají o vás“.

V kečuánštině je také třeba řádně označit zdroj informace: pokud jsme sami byli svědkem dané události, použijeme příponu –n/–mi; pokud máme informaci zprostředkovanou, z druhé ruky, je třeba použít příponu –s/–si „prý“; a pokud je to naše doměnka, názor, z něčeho jsme tak usoudili, použijeme –chá „asi, možná, nejspíš, pravděpodobně“ atd.

Přestože někteří mluvčí tyto přípony důsledně nepoužívají, ve správné kečuánštině by měly být v každé větě (u tématu, pokud je vyjádřeno). V následujících příkladech bude téma podtržené a réma tučně, v kečuánštině navíc příslušné přípony.

(Sloveso, je-li rématem, zůstává obvykle na konci: téma (i více) může stát před rématem, i když v odpovědi se spíše vypustí; na druhou stranu, pokud by např. předmět byl novou informací, byl by jako réma označen on. Někdy je však předmět možné chápat jako součást rozvitého rématu tvořeného slovesem a jeho předmětem, pak bývá sloveso na začátku: riman–mi runasimita „mluví kečuánsky“ (s důrazem na mluví), např. jako odpověď na Mluví Petr kečuánsky?, kde je v odpovědi téma Petr vypuštěno a kečuánsky je možné chápat jako součást slovesa (rématu). Jiné by bylo riman–mi runasimita–qa „kečuánsky mluví“, např. jako odpověď na Takže aymarsky jenom rozumí... A kečuánsky (nové téma, místo aymarštiny) jen rozumí, nebo i mluví? Třetí možnost, Runasimita–n riman „mluví kečuánsky“ (s důrazem na kečuánsky), by mohla být odpovědí např. na Jakými jazykem umí mluvit?)

(Pozn.: Chápání sloves jako tématu je spíše neobvyklé.)

Co je ve větě rématem, můžeme testovat pomocí otázky: můžeme se na réma zeptat tázacím zájmenem nebo příslovcem, případně použít alternativní otázky, např. Koho miluje Tomáš?, Tomáš miluje Marii, nebo Petru?; Miluje Marii Tomáš, nebo Martin? Tomáš Marii miluje, nebo nenávidí? Réma je také ta část věty, kterou nelze vypustit.

Všechny tyto možnosti sice vypadají trochu složitě, ale stačí nám vědět, která část věty nese novou, nejdůležitější informaci, toto slovo pak dát na začátek věty, označit příslušnou příponou pro réma a zbytek poskládat tak, aby předmět byl před slovesem. Téma můžeme (stejně jako v češtině) vypustit, případně ho dáme na začátek věty před réma. Pokud měníme téma hovoru, dáme nové téma na začátek věty a označíme příponou –qa, pak dáme tu novou informaci o něm a označíme příslušnou příponou a doplníme ostatními slovy. Sloveso pokud možno necháme na konci věty.

Otázka zjišťovací se tvoří tak, že ke slovu, na které se ptáme, připojíme příponu –chu (v některých dialektech se tázací a záporná přípona liší). Slovo s –chu stojí obvykle na začátku věty, za ním je téma (o kom/čem se ptáme) a pak zbytek věty (pokud se ptáme na předmět, bývá podmět až za slovesem). V odpovědi pak toto slovo bude mít buď evidenciální příponu, nebo zápornou příponu. Kladná odpověď je arí „ano“, záporná manan „ne“ (příp. s jinou evidenciální příponou); pokud je v odpovědi i záporné sloveso, manan se neopakuje.

V rozlučovacích otázkách připojíme příponu –chu k oběma slovům, na která se ptáme; můžeme mezi ně vložit slovo icha „nebo (snad)“: Maríatachu (icha) Carmentachu munan? „Miluje Marii, nebo Carmen?“.

Tázací dovětek „že“, „že ano“, „že ne“ vyjádříme připojením slova manachu: Munanchu Maríata, manachu? „Miluje Marii, že (ano)?“.

Záporná zjišťovací otázka se tvoří tak, že se tázací přípona –chu připojí za záporku mana. Toto manachu pak stojí na začátku věty, za ním je slovo, na které se ptáme, pak téma a zbytek věty (tj. stejně jakou kladné otázky, ale před slovo s –chu se dá záporka mana, ke kterému se přesune tázací přípona). Výše uvedené otázky v záporné formě vypadají takto: Manachu munan Pedro Maríata? „Petr Marii nemiluje?“ („Petr nemiluje Marii?“), Manachu Pedro Maríata munan? „Marii nemiluje Petr?“ a Manachu Maríata munan Pedro? „Petr nemiluje Marii?“. (Do češtiny se to špatně překládá, protože se stejným významem můžeme mít různý pořádek slov, ale rozhodující je větný důraz; slova, která jsou tučně, budou mít v češtině důraz, ať budou v kterékoliv pozici ve větě.)

Jak tázací, tak záporná přípona –chu stojí až úplně na konci slova, všechny ostatní přípony jsou před ní (s výjimkou kombinací –chus, –chusuna (mají dubitativní význam „asi; třeba; myslím, že“), –chuqa(ya), –chun, kde se používají).

Otázka doplňovací se tvoří pomocí tázacích zájmen a příslovcí (v přílušném tvaru, pádě apod.), ke kterým je obvykle třeba připojit buď příponu –taq (neutrální ve většině variant kečuánštiny), nebo evidenciální příponu, nejčastěji –mi/–n (neutrální v cusqueñském dialektu). Tázací slovo stojí obvykle na začátku věty. Nejčastější tázací zájmena s příklady:

V záporné doplňovací otázce máme navíc záporku mana (bez evidenciální přípony) a příponu –chu: Pin mana runasimita rimanchu? „Kdo nemluví kečuánsky?“.

Téma v otázce se obvykle neznačí, ale pokud navazujeme na předchozí otázku, můžeme nové téma uvést s příponou –rí (v některých dialektech –qá; obě přípony jsou přízvučné a intonace je stoupavá), který můžeme přeložit „a“ („a co ...“). Tázací příslovce nebo zájmeno má pak místo přípony –mi/–n (apod.) vždy příponu –taq.

Je-li ve větě kromě tázacího slova jen sloveso, připojuje se –rí na sloveso: Ñachu mikhunki? — Arí. — Imatataq mikhunkirí? „Už jsi jedl? — Ano. — A co jsi jedl?“. V otázce zjišťovací pouze se slovesem tato přípona nahrazuje tázací –chu: Traguta ukyankichu? — Arí. — Pitankirí? „Chlastáš? — Ano. — A kouříš?“. Pokud máme jen tázací zájmeno nebo příslovce, připojíme ho za –taq: Ñachu mikhunki? — Arí. — Imatataqri? „Už jsi jedl? — Ano. — A co?“ (pokud máme ve větě tázací slovo nebo příponu –chu, přípona –rí nemusí být přízvučná).

V otázkách se nepoužívají evidenciální přípony (s výjimkou doplňovacích otázek tam, kde se používají místo –taq).