Úvod

Kečuánština je indiánský jazyk, kterým mluví milióny lidí především v Peru, Bolívii a Ekvádoru, ale také v jižní Kolumbii (provincie Nariño) a na severozápadě Argentiny; v Buenos Aires žije na dva milióny kečuánsky mluvících Bolivijců. Dříve se mluvilo kečuánsky také v Chile, ale dnes už zřejmě chilská kečuánština vymřela. Její rozšíření odpovídá přibližně rozsahu inckého impéria, Tawantinsuyu (Tahuantinsuyu) – inkové zavedli kečuánštinu jako správní jazyk svého státu.

V době conquisty a později nazývali Španělé kečuánštinu „lengua general del Perú“ (všeobecný jazyk Peru) nebo „lengua del Cuzco“ (jazyk Cuska, hlavního města inckého státu). Už v roce 1560 se objevuje termín „quichua“ v první gramatice tohoto jazyka. Název „quechua“ pochází z kečuánského qhiswa nebo qhishwa, což označuje „(andské) údolí s mírným podnebím, v nadmořské výšce mezi 2500 a 3000 m“, tedy oblast, kde inkové založili město Cusco (Qusqu) a jiná důležitá města. V Ekvádoru a v Argentině se nazývá „quichua“, protože místní dialekty nemají otevřenou samohlásku e. Kolumbijská kečuánština se nazývá „inga“, evidentně proto, že to byl jazyk inků.

Sami Kečuánci (nebo Kečuové) nazývají svůj jazyk qhiswa či qhishwa, kichwa či kechwa (qu. qhishwa > šp. quechua > qu. kichwa); nebo runasimi či runashimi (v Ekvádoru), což znamená „lidský jazyk“ nebo „jazyk lidu“ (na rozdíl od qhapaqsimi, „jazyk bohatých nebo mocných“, což byl prý jazyk incké šlechty, pravděpodobně dnes vymřelý jazyk puquina).

V češtině se používají názvy kečuánština nebo kečujština, kičuánština nebo kičujština, někdy také kečua nebo kičua.

Počet kečuánsky mluvících osob je podle různých jazykovědců různý, pohybuje se mezi 5 a 15 milióny. Venkované (tj. kečuásnky mluvící) se totiž kvůli nízké sociální prestiži někdy nechtějí hlásit ke kečuánštině (nebo aymarštině či jinému domorodému jazyku) jako ke své mateřštině a při sčítáních a průzkumech uvádějí španělštinu jako svůj mateřský (a jediný) jazyk. Můžeme říci, že počet kečuánsky mluvících osob se pohybuje okolo 10 miliónů; většina z nich mluví jižními dialekty (Cusco–Collao, Ayacucho) a nářečím Chimboraza (Ekvádor). Kečuánština spolu s guaraníjštinou jsou indiánské jazyky s největším počtem mluvčích.

V roce 1560 vyšly ve Valladolidu první práce o kečuánštině, Grammatica o arte de la lengua general de los indios de los reynos del Peru y Lexicon, o Vocabulario de la lengua general del Perv, od Fray Dominga de Santo Tomás, který popisuje nářečí centrálního pobřeží. Na počátku 17. století se objevuje gramatika a slovník cusqueňského dialektu, jejichž autorem je Diego Gonçalez Holguin (Grammatica y arte nueva de la lengva de todo el Peru, llamada lengua qquichua, o lengua del Inca, Lima 1607, a Vocabulario de la lengva general de todo el Perv llamada lengva qquichua o del Inca, Lima 1608). V druhé polovině minulého století se začaly vydávat moderní gramatiky; je třeba zmínit obzvláště sérii slovníků a gramatik hlavních peruánských dialektů (např. Gramática y Diccionario quechua: Cuzco-Collao od Antonia Cusihuamána, vydané v Limě v roce 1976).