Historie a sociolingvistika kečuánštiny a aymarštiny

sepsal Vlastimil Rataj
Dějiny kečuánštiny a aymarštiny spolu souvisí a nelze porozumět historii kečuánštiny bez znalosti historie aymarštiny. Proto budou oba jazyky pojednány zároveň.
Období před conquistou
Původní území proto-kečuánštiny bylo v horách a na pobřeží středního Peru, blízko současného hlavního města, v oblasti, kde je největší diverzifikace kečuánštiny (dialekty Quechua I). Zde se nacházelo náboženské a ekonomické centrum raného horizontu (Chavín, 900–200 př. Kr.), a během tohoto období se protojazyk zřejmě rozšířil spolu s obchodními aktivitami. Na počátku našeho letopočtu se rozdělují větve Quechua I a Quechua II.
Oblast proto-aymarštiny se rozkládala na jih od kolébky kečuánštiny, zřejmě na pobřeží a v horách mezi Naskou a Ikou, a k oddělení aymarštiny a jaqaru došlo asi okolo 6. století n. l., když už aymarština pronikla do ayacučských hor.
V následujících stoletích, které se kryjí se středním horizontem (do 9. nebo 10. století), dochází k další fázi šíření obou jazyků, které souvisí s kulturními aktivitami kultur Wari a/nebo Tíwanaku. Aymarština se šíří, jako jazyk státu Wari (které se nacházelo v oblasti Ayacucha), po celých jihoperuánských horách až do oblasti Cuzka. Okolo jezera Titicaca se mluvilo na severu dnes vymřelým jazykem puquina (obřadní centrum Pucará) a na jihu nějakým jazykem z rodiny uru-chipaya (Tíwanaku). Zdá se, že aymarština na toto území pronikla už v této době a všechny tři jazyky spolu koexistovaly.
Expanze kečuánštiny v tomto období se týká pouze skupiny Q II Wampuy. Kečuánština začala pronikat do severních hor a pobřeží a na jižní pobřeží a vyvíjí se na severu v podobě Q II A Yungay a na jihu v podobě Chinchay (Q II B-C).
K hlavní fázi expanze skupiny Chinchay došlo mezi 7. nebo 8. stoletím a příchodem Španělů. Po pádu Tíwanaku-Wari a Pachacámaku (jižně od Limy) se mocným obchodním centrem stává panství Chincha a kečuánština skupiny Chinchay se šíří různými pozemními i námořními cestami na sever (severní Peru, Ekvádor; Q II B) a na jih (Ayacucho, Cuzco, Bolivie, Argentina, Chile; Q II C). Na jihu kečuánština koexistovala s aymarštinou nebo se tyto oblasti pokečuánšťovaly.
Incké impérium v posledním století své expanze přijalo dialekty Chinchay za administrativní jazyk. Během výprav inků Pachakutiho (polovina 15. století; altiplano a celý sever Peru až po Ekvádor), Tupaka Yupankiho (konec 15. st.; celý jih, Argentina, Chile) a Wayny Qhapaka (počátek 16. st.; některé oblasti Ekvádoru a peruánské Amazonie) se kečuánština v oblastech, kde se jí už mluvilo, upevnila a také získala nová území.
Nářečí Chinchay, jakožto prestižní jazyk pocházející z Cuzka, v oblastech incké nadvlády ovlivnilo nebo případně nahradilo jiné kečuánské dialekty, nebo v oblastech, kde se nemluvilo kečuánsky, se používala jako lingua franca. Potomci pohlavárů z ovládaných oblastí byli nuceni studovat v hlavním městě Cuzku, a na druhou stranu byly do nových částí říše posílány skupiny obyvatel z oblastí ovládnutých dříve (tzv. „kolonisté“ mitmaqkuna či mitimaes). Po celém Tawantinsuyu bylo také rozptýleno služebnictvo, tzv. yanakuna.
Období kolonie a republiky
V 16. století, když přišli Španělé, kečuánština Chinchay už byla dialektálně rozlišená a aymarština byla rozšířena na mnohem větším území než dnes, často v koexistenci s jinými jazyky jako kečuánština, puquina nebo uru, v oblastech tak vzdálených jako Huarochirí (Lima) a jihovýchod Bolívie.
Šíření kečuánštiny, započaté v inckém období, pokračuje i během koloniálního období a dále až do doby nezávislosti, a v mnoha oblastech i později, hlavně do ekvádorské Amazonie a do aymarsky mluvících oblastí. Takto se však šířily jen regionální varianty už dříve usazené v těchto oblastech, a to kvůli izolaci a řídkým kontaktům s jinými oblastmi.
Nástrojem šíření tohoto všeobecného jazyka byla především mita, nucené práce v dolech, hlavně v Potosí, a soustřeďování indiánů ve městech. Setkávali se zde lidé mluvící různými jazyky a musel se tak používat nějaký společný jazyk – kečuánština – jako lingua franca, která se posléze stala jejich mateřštinou. Při zevšeobecnění kečuánštiny sehrála svou úlohu také christianizace. V kečuánštině a v aymarštině se vyučovala doktrína a katechismus a kněží se tyto jazyky museli naučit. Odtud vzešla potřeba gramatik a slovníků kečuánštiny a aymarštiny, které byly vydávány už poměrně záhy.
Sami Španělé si začali osvojovat kečuánštinu, aby se domluvili s místním obyvatelstvem, a kreolové, přinejmenším na jihu, měli kečuánštinu nebo aymarštinu jako mateřský jazyk, nebo se jeden z těchto jazyků učili zároveň se španělštinou.
Kečuánština byla kolonizátory upřednostňována před jinými domorodými jazyky. Také aymarština a puquina však sloužily jako lingua franca. Zatímco puquina vymřela v 18. století, oba ostatní jazyky přežily v plné síle, i když aymaršina byla zatlačena kečuánštinou a soustředila se do bývalého Qullasuyu (bolivijské altiplano), což souviselo s vyšším postavením kečuánštiny nejprve v incké říši a později také kvůli misionářské činnosti.
Používání kečuánštiny a aymarštiny bylo posíleno také jazykovým dualismem tohoto období:
„Koloniální jazyková politika oficiálně požadovala hispanizaci, el prakticky podporovala jazykový dualismus mezi vládnoucími španělskými kreoly a indiány, protože bylo jednodušší ovládat indiány, když si udržovali svůj jazyk a kulturu. To také pomohlo vitalitě aymarštiny až do dnešních dnů.“ (Cárdenas, Víctor Hugo – Albó, Javier: “El aymara”. In Pottier, Bernard (ed.): América Latina en sus lenguas indígenas. Caracas: UNESCO/Monte Ávila, 1983, s. 284.)
Situace se změnila krátce po povstání Túpaka Amarua (1780–81). Kečuánština byla zakázána a byly zavřeny katedry univerzit a kláštery, ve kterých se vyučovala kečuánština; tradice studia kečuánštiny a aymarštiny skončila. Nezávislost s sebou nepřinesla žádnou změnu v postavení domorodých jazyků.
Během 19. století přestala kečuánština fungovat jako lingua franca. Souviselo to s krizí hornictví, roztříštěností andského hospodářství, separací mluvčích v různých zemích, menším pohybem lidí a méně častými kontakty apod.
Okolo poloviny 19. století začala hispanizace v horských oblastech. Na pobřeží se španělština ustavila už během 17. století, protože se zde místní domorodé obyvatelstvo téměř nevyskytovalo (vymřelo kvůli nemocem nebo odešlo na mitu do dolů). Hispanizace spočívala nejprve v rozšíření bilingvismu a posléze ve zmenšení území, kde se mluvilo kečuánsky nebo jinými domorodými jazyky. Zatímco ve vnitrozemí Argentiny a Kolumbie došlo k hispanizaci záhy a zcela, v horách Peru, Bolívie a Ekvádoru byla pomalejší a částečná.
Kečuánština se však v Andách pevně udržovala až do 20. století, i když ne už jako lingua franca, ale spíše jako místní nebo domorodá řeč, kterou se mluvilo i ve městech. Na počátku 20. století bylo městské obyvatelstvo Cuzka tvořeno dvěma třetinami monolingvních Kečuánců a třetinou bilingvních, kečuánsky a španělsky mluvících obyvatel. V této době mluvit kečuánsky samo o sobě nebylo vůbec známkou společenské nebo kulturní podřadnosti, především proto, že většina obyvatel neuměla španělsky. Známkou podřadnosti však bylo být monolingvní, neumět mluvit španělsky.
Od roku 1940 se situace mění. V souvislosti s ekonomickým rozvojem na počátku století začíná venkovské obyvatelstvo migrovat do měst, především do Limy. Přistěhovalci, kteří přijdou do měst, musí čelit rasistickým postojům, a poněvadž spojují svou společenskou a kulturní méněcennost se svým jazykem, přestávají používat svou mateřštinu, stávají se bilingvními a po jedné či dvou generacích monolingvními ve španělštině. Takto prakticky vymizela kečuánština v horách severního Peru.
Přestože v této době celkový počet mluvčích kečuánštiny vzrostl – z téměř dvou a půl miliónu v roce 1940 na čtyři milióny v roce 1993 – podíl monolingvních v peruánském obyvatelstvu značně poklesl. Počet monolingvních kečuánsky mluvících Peruánců klesl v letech 1940 až 1972 z 31 % na 11 %, počet bilingvních se držel okolo 15 % a celkový počet monolingvních a bilingvních poklesl ze 47 % na 25 %. V roce 1993 bylo v Peru 18 % monolingvních a biligvních Kečuánců, oproti 60 nebo 70 % okolo roku 1900.
Pokud jde o aymarštinu, bilingvismus dosahuje v Peru 60 %, v Bolívii 40–50 % (u mužů a mladých lidí mnohem více) a téměř 100 % v Chile. Skoro vždy se jedná o podřízený bilingvismus; španělština byla naučena ve škole nebo při vojenské službě a úroveň její znalosti je dost nízká, což bude platit i pro kečuánsky mluvící obyvatelstvo. Více bilingvní oblasti jsou přirozeně města a oblasti s větším trhem. Pokud jde o monolingvní obyvatelstvo, téměř všichni jsou negramotní.
Ještě ve 20. století dochází k posouvání hranic aymarštiny vzhledem ke kečuánštině (a španělštině) a naopak. Aymarština: 1) postupuje směrem ke kečuánštině a amazonským jazykům na severu a severozápadě departamentu La Paz, a to kvůli vyšší sociální prestiži v prvním případě a díky novým kolonizačním programům v případě druhém; 2) ustupuje před kečuánštinou, která v tomto případě má vyšší sociální prestiž, na severozápadě Puna a na celém jihovýchodě Bolívie; a 3) ustupuje před španělštinou v celém západním pásu při pobřeží, v Chile i v Peru, a ve městech (La Paz, Arequipa, Tacna, Puno, Oruro).
Nacházíme také oblasti, ve kterých vedle sebe žijí oba indiánské jazyky. V oblastech dnes kečuánských (údolí Cochabamby, Chuquisaky, Potosí) přetrvávají ostrovy aymarsky mluvícího obyvatelstva; na severu departamentů La Paz a Potosí existují pásy podél řek, kde se ve vyšších polohách mluví aymarsky a v údolích kečuánsky (cf. qhiswa „údolí s mírným klimatem“); a jsou trojjazyčné oblasti (kečuánština – aymarština – španělština) na severu dep. Potosí, na východě dep. Oruro, na severu dep. La Paz a ve městech Oruro a Puno. Tento poslední případ vysvětlují Cárdenas a Albó takto:
„V hornickém kraji Oruro-Potosí je situace složitější, neboť hlavní pracovní silou byli původně kečuánsky mluvící lidé z Cochabamby. Dnes jsou tato hornická centra kečuánsko-španělské enklávy v původně aymarském venkově. Jazyková prestiž zde ubývá v pořadí španělština – kečuánština – aymarština. Jsou proto časté trilingvní situace dokonce v rámci jedné rodiny: matka mluví pouze aymarsky, otec mluví aymarsky a kečuánsky a děti jsou už trilingvní, mluví aymarsky, kečuánsky a španělsky. Aymarštině se dává přednost v domácnosti, kečuánštině při kontaktu s přespolními a španělštině ve škole nebo při formálnějších kontaktech s úřady.“ (Cárdenas, Víctor Hugo – Albó, Javier: “El aymara”. In Pottier, Bernard (ed.): América Latina en sus lenguas indígenas. Caracas: UNESCO/Monte Ávila, 1983, s. 287–288.)
Současnost
Jak kečuánština, tak aymarština jsou dnes, v některých oblastech, sice majoritní, avšak utlačované jazyky. Jsou to jazyky, kterými se v těchto oblastech mluví nejvíce, ale jsou v nepříznivém kontaktu se španělštinou, která je jazykem menšiny vládnoucí jak ekonomicky, tak politicky a která má větší kulturní a společenskou prestiž. Tato situace určuje tendence bilingvismu: monolingvní mluvčí domorodého jazyka se stávají nejprve bilingvními a později, třeba po jedné či dvou generacích, monolingvními ve španělštině.
U bilingvních se výběr jazyka řídí pravidly prestiže. Aymarština i kečuánština téměř chybí v technické a úřední sféře a skoro se nepíše. Na druhou stranu se hodně používají v rodinné sféře a při zemědělských činnostech a také v tradičním lidovém náboženství, ve folklóru a v drobném obchodu.
V druhé polovině minulého století se oba jazyky začaly více používat v jiných oblastech, kde dříve chyběly, jako jsou masmedia (radio, televize; byly natočeny některé filmy v kečuánštině a/nebo v aymarštině), oficiální náboženství a do určité míry v politice (od částečného začlenění venkovského obyvatelstva do státní politiky) a vzdělávání. Existuje také literatura psaná kečuánsky a aymarsky (tu hlavně píšou neaymarští spisovatelé v sociálním dialektu q'ara); většina mluvčích kečuánštiny a aymarštiny však neumí psát svým vlastním jazykem, což také souvisí s absencí jednotných pravidel pravopisu domorodých jazyků.
Peruánská vláda v roce 1975 vydala zákon, kterým prohlásila kečuánštinu úředním jazykem země a nařídila vyučování kečuánštiny na všech úrovních vzdělávání a její používání při soudních procesech, kde soudící se strany mluví kečuánsky, schválila abecedu a nechala vydat gramatiky a slovníky některých dialektů. Také bolivijská vláda vydala v roce 1977 zákon, kterým prohlásila úředními jazyky země kromě španělštiny i kečuánštinu a aymarštinu.
Avšak, jak píše César Itier (“Quechua, Aymara and Other Andean Languages: Historical, Linguistic and Socio-linguistic Aspects”. EnterText Summer 2003, vol. 2, no. 2, s. 163. http://www.brunel.ac.uk/__data/assets/pdf_file/0013/111172/Cesar-Itier-Quechua,-Aymara-and-other-Andean-Languages-Historical,-Linguistic-and-Socio-linguistic-Aspects.pdf), “this law [peruánský z roku 1975] did not have much effect as the government fell, and also perhaps because there were not sufficient technical resources to implement Quechua as an official language”. Také Cárdenas a Albó (“El aymara”. In Pottier, Bernard (ed.): América Latina en sus lenguas indígenas. Caracas: UNESCO/Monte Ávila, 1983, s. 290) odmítají jakýkoliv účinek těchto zákonů: „V každém případě taková oficializace (jako v případě kečuánštiny) není brána přísně…, ale jako symbolické gesto s malým skutečným účinkem, kromě několika malých ústupků ve vzdělávání a snad v právním systému nebo v nějaké jiné úřední činnosti.“
Přestože od 60. let se musí studenti některých oborů povinně učit aymarsky nebo kečuánsky, domorodé jazyky stále chyběly v oficiálním systému vzdělávání. Jak píšou Cárdenas a Albó (s. 288–289), „oficiální politika je stále [v 80. letech] taková, že se má vyučovat jen španělsky a usilovat o budoucí španělský monolingvismus“. O důsledcích výuky ve španělštině si můžeme udělat obrázek podle slov José María Arguedase (“Reflexiones de José María Arguedas en 1963 acerca del bilingüismo en el Perú”. In Pottier, Bernard (ed.): América Latina en sus lenguas indígenas. Caracas: UNESCO/Monte Ávila, 1983, s. 346–347.):
„Během celého republikánského období bylo monolingvním indiánům poskytováno vzdělání v jazyce pro ně cizím: ve španělštině. Důsledky této politiky byly negativní.
Existenci rozsáhlého monolingvního kečuánského a aymarského obyvatelstva lze považovat za neochvějnou známku nejen přežívání kečuánské a aymarské kultury, ale i toho, co bysme mohli nazvat kontinuitou předhispánské kultury, ať je míra a množství změn, které ji postihly, jakékoliv.
Oficiální vzdělávání tohoto jevu nedbalo. Používalo cizí jazyk nejen pro výuku, ale i na to, aby vnutilo cizí názory a životní způsoby. Poněvadž taková škola nemohla dosáhnout žádného z těchto cílů, výsledek spočíval v povzbuzení sebepodceňování monolingvního domorodého obyvatelstva kvůli svému jazyku a v posílení tradičního kreolského opovržení monolingvním obyvatelstvem. ... A tak škola, místo toho, aby se stala sjednocujícím, integrujícím, povzbuzujícím prostředkem, měla úlohu rozštěpující a deprimující, jak kvůli svým chybným metodám a cílům, tak kvůli svému rutinarismu a nízké úrovni.“
Zdá se, že by se situace mohla změnit s legislativními změnami, které proběhly v 90. letech, během vlády Alberta Fujimoriho. Peruánská ústava z roku 1993 v článku 48 ustavuje:
„Úředními jazyky jsou španělština a v oblastech, kde převládají, také kečuánština, aymarština a ostatní domorodé jazyky.“
a v článku 17:
„Stát ručí za vymýcení analfabetismu. Rovněž podporuje bilingvní a interkulturní vzdělávání, podle charakteristik každé oblasti. Chrání různé kulturní a jazykové projevy země. Podporuje národní integraci.“
Přes tento vývoj politiky bilingvního vzdělávání nejsou však její výsledky dosud velmi výrazné. V roce 2001 bylo bilingvní školství dostupné pouze pro cca 100 000 dětí v celém Peru. Množství učebnic v kečuánštině, které dal vydat stát a rozdat školákům, má závažné jazykové nedostatky. Z politických důvodů byly učebnice vypracovány v příliš krátkém čase a autoři nebyly schopní připravit učebnice ve vhodné kvalitě. Učebnice jsou plné hispanismů v kečuánštině, kromě spousty archaismů a neologismů, a jsou problémy se standarizací a kulturní sémantikou, které nebyly brány v potaz. Kvůli tomu učitelé tyto učebnice téměř nikdy nepoužívají, protože jsou poněkud nesrozumitelné. Podobně tomu bude v případě aymarštiny a amazonských jazyků.
Jak mi řeklo více učitelů z Cuzka, od roku 2009 bude na školách v departamentu Cuzco povinná výuka kečuánštiny. Mnoho mladých lidí, kteří nemluví kečuánsky, by prý rádi mluvili, protože by v některých oborech měli větší možnosti sehnat práci.
Přes to všechno je těžké říci, jaká bude budoucnost kečuánštiny a aymarštiny, jestli nakonec zaniknou, nebo jestli se proces hispanizace a vymírání domorodých jazyků obrátí; sociální faktory ve prospěch španělštiny jsou opravdu silné. V posledních letech se však situace mění, zvyšuje se počet kečuánsky a aymarsky mluvících lidí, kteří se ke svému původu otevřeně hlásí, považují svůj jazyk za své kulturní dědictví a brání a propagují ho. Naděje tedy je...
Použité materiály:



Středisko ibero-amerických studií, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze
http://sias.ff.cuni.cz/       http://www.ff.cuni.cz/

optimalizace PageRank.cz