1/9

Lenguas en México - Náhuatl

escrito por Vendula Hingarová
Historický vývoj: Pohled na nahuatl od Aztéků po dnešek
Nahuatl v koloniálním období
Před příchodem Evropanů na americký kontinent byl nahuatl používán jako dorozumívací jazyk mezi příslušníky různých nahuaských kmenů ve středním a východním Mexiku (Aztéků, Tlaxcalů, Chalců, Tepanéců, Tabasků a dalších). Byl uplatňován při náboženských obřadech, skládala se v něm poezie, a také byl používán v úředním a obchodním styku při správě podmaněných provincií. Díky expanzi aztéckých kmenů nabyl nahuatl během 16. století prestižního postavení ve velké části mezoamerického regionu a prakticky fungoval jako lingua franca.
Příchodem španělských kolonizátorů dochází k radikální proměně v organizaci a fungování nativních etnik, jež jsou postupně integrovány do koloniální společnosti. Podle teze „la lengua acompañera del imperio,“ jak označil roli španělštiny v roce 1492 tvůrce první gramatiky španělštiny Antonio Nebrija, se španělština stává jediným oficiálním jazykem kolonie. Jelikož v mezoamerickém regionu existovala značná jazyková diverzita (přes 147 jazyků), aplikace španělštiny nebyla v počátku kolonie realizovatelná nijak lehce.
Komunikace mezi indiány a světskými (správními a soudními) orgány byla uskutečňována prostřednictvím tlumočníků. Tlumočníci byli nazýváni nahuatlatos (mluvící nahuatlem) a pocházeli z řad indiánů nebo mesticů. Hráli velkou roli během 16. a i 17. století, jak dokládá řada královských výnosů, ve kterých se stanovují zásady a pravidla jejich činnosti (například byla vyžadována přísaha o věrnosti a nestrannosti tlumočníků, zakazovalo se jim přijímat dary, byl jim stanoven časový harmonogram práce a platové podmínky). Taktéž řada dochovaných právních a správních dokumentů v nahuatlu ze 16. –18.století vypovídá o tom, že tlumočníci byli využíváni po dlouhou dobu koloniálního řádu, kdy byl nahuatl používán jako úřední jazyk na lokálně administrativní úrovni.
Jediní ze španělských osadníků, kteří se dostali do přímého kontaktu s indiánským obyvatelstvem, a tím pádem ovládali indiánské jazyky, byli misionáři Jejich cílem bylo obrátit domorodé obyvatelstvo na křesťanskou víru a debata misionářů ohledně vhodného jazyka k šíření křesťanství byla aktuální po celou dobu kolonie. V počáteční fázi kolonie měli církevní přestavitelé značný vliv na formování jazykové politiky. Diskuze na téma, zda obracet domorodé obyvatelstvo na víru ve španělštině, v indiánských jazycích nebo jen v některém z nich, se odvíjela mezi církevními přestaviteli (misionáři a jejich nadřízenými) a mezi španělskou korunou a místokrálem.
Argumenty na podporu indiánských jazyků jako nástrojů obracení na víru vycházely především ze zkušenosti misionářů, kteří udávali jak ideologické, tak i praktické důvody. Jeden z hlavních argumentů ve prospěch indiánských jazyků se opíral o poselství apoštola Pavla, který nabádal učedníky, aby učili a kázali v cizích jazycích.
Nahuatl byl navrhován jako už fungující lingua franca z doby aztécké expanze v mnoha oblastech Mezoameriky za jedno z možných řešení k překlenutí jazykové bariéry.
V roce 1570 španělský král Filipa II. vydává vyhlášku, ve které stvrzuje roli nahuatlu jako lengua general, a nahuatl se tak stává oficiálním jazykem pro indiánské obyvatelstvo Nového Španělska. Posléze funguje jako jazyk interkomunikace mezi španělskými misionáři a mezi mluvčími jiných indiánských jazyků, a uvádí se, že misionáři šířili nahuatl do oblastí, ve kterých před příchodem Španělů nebyl užíván, a upevnili tak jeho postavení jako lingua franca.
V této souvislosti vzniká z iniciativy misionářů nevídaná produkce prací o indiánských jazycích (gramatiky, slovníky, překlady náboženských textů apod.). Největší díl je věnován právě nahuatlu. Na univerzitě v Mexiku byla dokonce v roce 1580 založena katedra nahuatlu. Postupným upevňováním koloniálního řádu v průběhu 18. století se zdůrazňuje nutnost učit indiány španělštině a za vlády Karla III (1716-1788) nastává průlom v dosavadní jazykové politice. Ta dostává novou perspektivu a přítomnost indiánských jazyků je chápána jako nežádoucí skutečnost, kterou je třeba změnit. Panovník nakazuje, aby kněží používali při vysvětlování náboženských obřadů i v každodenních situacích výlučně španělštinu, a dále aby ve všech koloniálních institucích byla španělština jediným jazykem používaným při komunikaci s indiánským obyvatelstvem.
To mimo jiné dokazuje, že na konci 18.století byly indiánské jazyky stále používané. Podle odhadů odborníků hovořilo těsně po pádu koloniálního systému přes 70% obyvatel pouze jedním z indiánských jazyků. Je tedy zřejmé, že nařízení ohledně kastilizace indiánského obyvatelstva se pohybovala spíše v teoretické rovině, a že jejich praktická realizace byla velmi omezená.
Nezávislost – španělština jako nástroj k vytvoření moderního státu
Jazyková situace se změnila během 19.století, kdy došlo k radikálnímu úbytku mluvčích indiánských jazyků. Z původních 70% mluvčích indiánských jazyků tvořící tehdejší mexickou společnost, jich bylo na počátku 20.století evidováno necelých 30%.
Z ideologického hlediska byla španělština považována jako jediný možný prostředek k dosažení jednotného, moderního a prosperujícího státu. Otázka, zda by se některý z indiánských jazyků mohl stát jedním z národních jazyků, nebyla v toto souvislosti irelevantní.
Rychlá jazyková asimilace indiánského obyvatelstva byla podmíněna politickou a ekonomickou emancipací. Jevy jako válečné konflikty, masivní migrace z venkovských lokalit do rozrůstajících se urbanizačních center, zapojení indiánského obyvatelstva do tržní ekonomie, přispěly k většímu vystavení mluvčích indiánských jazyků španělštině, kteří byli nuceni si tento jazyk osvojit jako jediného možného prostředku k začlenění se do mexické společnosti.
Vzdělávání jako nástroj integrace indiánů – 20.století
V průběhu 20.století se rozvinula široká debata ohledně podoby vzdělávání pro indiánské obyvatelstvo jako nástroj k osvojení španělštiny a tím i začlenění do moderní mexické společnosti. Od konce 20.let 20. století vznikla řada experimentálních projektů na podporu vzdělanosti u indiánského obyvatelstva. Například cílem programu Casa del Estuadiante Indígena bylo vzdělávat členy indiánských komunit ve speciálních internátech a které měli napomoci k šíření vzdělanosti v indiánských komunitách a tím zajistit pokrok a zlepšení života na venkově. Ve 30.letech byla založena organizace Departamento de Asuntos Indígenas (1936), která byla uřčena k formaci odborníků v otázkách sociálních a jazykových pro potřeby Indiánů. V této době se začíná poprvé diskutovat otázka vzdělávání Indiánů v nativních jazycích a nutnost respektovat zájmy indiánských etnik. Tehdejší prezident Lázaro Cárdenas oslovil americkou organizaci Summer Institute of Linguistics, která měla zkušenosti na poli indiánské lingvistiky a byla přizvána k vytvoření programů na podporu gramotnosti indiánského obyvatelstva. Od 50.let je realizován plán: „národní unifikace prostřednictvím španělštiny“, ve kterém se argumentuje, že jeden z faktorů izolace a subordinace indiánského obyvatelstva je neznalost národního jazyka. Proto prioritou se stává nutnost, aby indiánské obyvatelstvo ovládalo španělštinu. V průběhu 20. století se aplikuje program: kastilizace a bilingvního bikulturního vzdělávání. V prvním případě se aplikuje metoda tzv. přímá kastilizace, kdy vyučovací proces probíhá pouze ve španělštině a neuznává možnost používat jiných jazyků. Druhý program vychází z konceptu bilingvního vzdělávání, kdy gramotnost v rodném jazyce Indiánů je považována jako první krok ke kastilizaci. První metoda se dlouho používala s velmi malými výsledky do konce 50.let 20.století, druhá se vyvíjela na poli experimentu v některých indiánských regionech a přinesla částečnou kastilizaci u některých skupin. Od 60. let se bilingvní metoda stala součásti národní vzdělávací politiky pro všechny regiony a v indiánských komunitách prakticky funguje dodnes. Nicméně tata metoda je ostře kritizována zastánci podpory indiánských jazyků, kteří tvrdí, že indiánské jazyky slouží jen jako přechod k osvojení gramotnosti ve španělštině a neslouží k rozvoji a uchování indiánských jazyků. V současné době existují v Mexiku dvě hlavní státní instituce, které se zabývají otázkou etnických skupin: Instituto Nacional Indigenista (zahrnuje přes 85 koordinačních center) a ministerstvo školství Secretaría de la Educación Pública a její pobočka DGEI (Dirección General de Educación Indígena). Úkolem DGEI je zajištění realizace bilingvního vzdělávání, co se týče pedagogické činnosti (vyškolení bilingvních pedagogů) lingvistické (školení expertů na indiánskou lingvistiku) a didaktické (produkce bilingvních materiálů pro základní bilingvní školy). Od konce 70. let vznikají iniciativy na rozvoj indiánských komunit jako například podpora uměleckých aktivit, publikování literární produkce v indiánských jazycích apod. V 90. letech vniklo několik nevládních organizací, které podporují indiánskou literaturu (například Asociación de Escritores en Lenguas Indígenas (1993), Casa del Escritor en Lenguas Índigenas (1996)). Za zlomový rok v přístupu k indiánským jazykům v mexické společnosti je považován rok 1994, kdy je poprvé v historii země ústavně uznáno právo nativních etnik na jejich jazyk a kulturu a stát se zavazuje o jejich uchování a podporu (90. článek mexické ústavy). Nicméně odborníci na současnou jazykovou politiku jasně ukazují, že k plnému uznání jazykových práv indiánského obyvatelstva je třeba akceptovat řadu dalších politických, ekonomických a kulturních skutečností jako například:
  • reorganizaci geopolitického a administrativního rozdělení země podle rozložení etnických skupin;
  • vyřešení agrárních konfliktů;
  • uznání indiánských jazyků na úrovní regionální i státní jako národní jazyky;
  • posílení bilingvního vzdělání a jeho rozšíření na střední i vysokoškolskou úroveň;
  • formace odborníků z řad etnických menšin a jejich účast se na programech a projektech týkající se etnických menšin;
  • přírodní zdroje v regionech etnických skupin mají sloužit především k rozvoji lokálních etnických komunit;
  • podpora regionálních vlád tvořena zástupci etnických skupin.


Centro de Estudios Ibero-Americanos, Facultad de Filosofía y Letras, Universidad Carolina de Praga
http://sias.ff.cuni.cz/       http://www.ff.cuni.cz/