1/19
Krajina

Dialektologie kečuánštiny

Kečuánská jazyková rodina je tvořena množstvím kečuánských dialektů nebo jazyků. Je třeba říci, že není shoda, pokud jde o název variant kečuánštiny. V některých případech jsou nářeční rozdíly tak velké, že vzájemná srozumitelnost je téměř nemožná. Bylo by tedy vhodnější mluvit o jazycích kečuánské jazykové rodiny, jako je tomu na Ethnologu (Ethnologue: Languages of the World.), v mnoha studiích o kečuánštině se však mluví o dialektech. Protože kečuánština a aymarština mají mnoho společných rysů, je možné, že mají společný původ, a pak by bylo možné mluvit o jediné jazykové rodině: quechumara.
Kečuánština, jakožto správní jazyk inckého impéria, se rozšířila do oblastí, které byly součástí Tawantinsuyu (říše inků), a po conquistě byla posílena jako lingua franca, dokonce i v oblastech, které dříve nebyly součástí bývalé incké říše (hlavně v amazonském pralese). Tawantinsuyu ve svém největším rozmachu zaujímalo oblast od pobřeží až po východní svahy And, a od řeky Angasmayo v jižní Kolumbii až po řeku Maule ve středním Chile (severně od dnešního chilského hlavního města). Základní oblast kečuánštiny, přerušená pouze aymarštinou v oblasti jezera Titicaca, byly hory Ekvádoru, Peru, bolivijské altiplano a sever Argentiny a Chile.
Nejznámější nářeční klasifikace kečuánštiny provedli v 60. letech Gary Parker (“La clasificación genética de los dialectos quechuas”. Revista del Museo Nacional. Lima, 1963, 32, s. 241–252.) a Alfredo Torero (“Los dialectos quechuas”. Anales Científicos de la Universidad Agraria. Lima, 1964, II/4, s. 446–476.). Revizi jejich klasifikací pak vypracoval Rodolfo Cerrón–Palomino (Lingüística quechua. Cusco, 1987.). Byla to obtížná práce, protože v 60. letech nebyly ještě mnohé dialekty středního Peru prostudovány, protože se izoglosy velmi překřižují a protože v minulosti se kečuánské dialekty mísily.
Není pochyb o rozlišení dvou hlavních skupin, dialektů středního Peru, které Parker nazývá Quechua B a Torero Quechua I (Waywash), a periferních nářečí, označených jako Quechua A nebo Quechua II (Wampuy). Torero pak dále dělí skupinu Quechua II na Yungay neboli Quechua II A (některé dialekty v severním a středním Peru) a Chinchay, kterou rozděluje na Quechua II B (dialekty severního Peru, Ekvádoru a jižní Kolumbie) a Quechua II C (dialekty jižního Peru, Bolívie, Argentiny a Chile).
Klasifikace Ethnologu (Ethnologue: Languages of the World) je podrobnější a liší se v názvech některých nářečí. Navíc je zde dialekt Pacaraos začleněn do skupiny II A. Klasifikace zahrnuje 46 dialektů, z nichž 17 patří ke skupině Quechua I a 29 ke skupině Quechua II, s tímto podrobnějším dělením: 5 nářečí II A (včetně dialektu Pacaraos), 14 nářečí II B a 10 nářečí II C (včetně klasické kečuánštiny, která je vymřelá).
Pokud jde o vzájemnou srozumitelnost mezi jednotlivými nářečími, lze říci, že dialekty skupiny Quechua I (střední Peru) se velice odlišují od druhé skupiny, především od těch, které patří k větvi Chinchay (II B a C), a dokonce mezi jednotlivými nářečími Waywash (Quechua I) jsou takové rozdíly, že v některých případech není možná komunikace mezi mluvčími dvou sousedních dialektů. Na druhou stranu jsou dialekty skupiny II C (jih) dost homogenní a jejich mluvčí do jisté míry mohou rozumět ekvádorským dialektům (II B).
Počet mluvčích kečuánštiny je nejistý (venkované se totiž kvůli nízké sociální prestiži někdy nechtějí hlásit ke kečuánštině jako ke své mateřštině a při sčítáních a průzkumech uvádějí španělštinu jako svůj mateřský (a jediný) jazyk). Celkový počet je zřejmě mezi sedmi a dvanácti a půl milióny. Podle údajů Ethnologu mluví kečuánsky přibližně 10 100 000 osob (pro většinu dialektů údaje z roku 2000 nebo pozdější), z nichž milión a půl mluví některým z dialektů skupiny Quechua I a osm a půl miliónu dialekty Quechua II, kde cca 63 000 mluvčích patří ke skupině II A, něco přes milión a půl ke skupině II B a téměř sedm miliónů mluví jižními nářečími II C.
Dialekty s největším počtem mluvčích jsou jihobolivijská kečuánština (3 637 500), cusqueňská kečuánština (1 500 000), ayacučská (900 000), puneňská (500 000), které všechny patří ke skupině II C a mluví se jimi v jižním Peru (kromě jihobolivijské kečuánštiny, kterou se mluví v Bolívii a v Argentině); kičuánština z hor dep. Chimborazo (1 000 000), a z hor dep. Imbabura (300 000), obě ze skupiny II B v Ekvádoru; a kečuánština huaylas-ancashská (336 332), huaylla-huancká a severní a jižní conchucos–ancashská (250 000 každá), všechny ze středního Peru (skupina I); dále dialekt východního Apurímaku (200 000), severobolivijský (116 483), ze skupiny II C, a další představitel ekvádorské kečuánštiny, dialekt z hor Cañaru, se 100 000 mluvčími.
Ostatní dialekty mají méně než sto tisíc mluvčích a ty, kterými mluví přes třicet tisíc mluvčích, patří všechny ke skupině I, jen s výjimkou kičuánštiny Santiaga del Estero, kterým na severozápdě Argentiny mluví 60 000 osob. Je třeba zmínit, že v klasifikaci Ethnologu figuruje také chilský dialekt, s poznámkou, že už je možná vymřelý a že se možná jedná o dialekt jihobolivijské kečuánštiny.


Středisko ibero-amerických studií, Filozofická Fakulta, Univerzita Karlova v Praze
http://sias.ff.cuni.cz/       http://www.ff.cuni.cz/