Úvod

Aymarština je druhý nejdůležitější a nejrozšířenější jazyk And. Mluví se jí na sever a na jih od jezera Titicaca, v oblasti, která se táhne až do severního Chile, v Peru od Puna a v Bolívii hlavně v departamentech La Paz a Oruro; další mluvčí aymarštiny žijí v peruánských departamentech Tacna a Moquegua. Před conquistou však aymarština zaujímala mnohem větší oblast, na sever až k dnešnímu departamentu Lima, odkud byla zatlačena kečuánštinou.

Aymarsky mluví přibližně dva milióny osob, většina z nich jsou Bolivijci.

Jméno aymara pochází ze složení těchto aymarských slov: jaya mara aru ('daleko', 'rok', 'jazyk'), jayamararu, a má znamenat „dávný jazyk“. Ve španělštině se používají tvary aymara, aimara, aymará a aimará; v češtině ajmarština, aymarština, někdy aymara.

První práce o gramatice a slovní zásobě aymarštiny sepsal italský jezuita Ludovico Bertonio. V roce 1603 vydal v Římě Arte y grammatica muy copiosa de la lengua aymara a Arte breve de la lengua aymara para introducción del arte grande de la misma lengua, a později, už v Juli, v jedné z prvních tiskáren na altiplanu, Vocabulario de la lengua aymara. Bertoniova gramatika, stejně jako jiné mluvnice vydané v následujících stoletích, byla založena na latinské gramatice. Teprve gramatiku od Ellen H. Rossové (Rudimentos de gramática aymara, La Paz, 1963) můžeme považovat za první moderní gramatiku aymarštiny. Později vzniká skupina jazykovědců Floridské školy pod vedením Marthy J. Hardmanové. Je třeba zmínit profesora Juana de Dios Yapitu, člena zmíněné školy, který vypracoval aymarskou abecedu založenou na jejím fonologickém systému (dřívější byly založeny na španělském pravopise). Tato abeceda má oficiální status a byla uznána bolivijskou (1984) i peruánskou (1985) vládou.